Symbol národního znovuzrození...
Národní divadlo je nejvýznamnější pražskou stavbou 19. století. Jeho vznik je spojen s obrovským vzmachem národního života a touhou postavit výhradně české divadlo jako kulturní svatostánek, který se vyrovná nejskvělejším divadelním budovám v Evropě. Vzniku divadla předcházela celonárodní sbírka, které se zúčastnili obyvatelé ze všech koutů českých zemí. Nezanedbatelnou finanční podporu výstavbě divadla poskytl rovněž císař František Josef I. Celonárodní sbírka započala v roce 1850, základní kámen byl položen roku 1868 a divadlo bylo slavnostně otevřeno v červnu 1881. V srpnu téhož roku však nečekaně vypukl požár a budovu výrazně poškodil. Tato „národní katastrofa“ vybičovala lid k mimořádné aktivitě a spoluúčasti, takže se za pouhým 47 dní podařilo získat ohromující sumu jednoho milionu zlatých, která umožnila rychlou opravu divadla. Národní divadlo bylo definitivně otevřeno v září roku 1883 slavnostní premiérou opery Libuše českého skladatele Bedřicha Smetany.
Autorem budovy byl vynikající český architekt Josef Zítek, jehož dílem je i neorenesanční budova Rudolfina. Při jejím navrhování měl mimořádně těžkou úlohu, neboť pozemek pro divadlo byl nepravidelný a nepříliš veliký. Zítek tento problém vyřešil geniálně. Budovu komponoval tak, aby její dolní část přirozeně splynula s okolím a horní, nazývaná „kupole“, aby mu naopak výrazně dominovala. Tento „barokní“ přístup zajistil, že se hrdá neorenesanční budova Národního divadla stala nejen emblematickou stavbou a architektonickou pointou celého nábřeží, ale také symbolickou protiváhou Pražského hradu.
K výzdobě budovy byli přizváni nejtalentovanější malíři a sochaři své doby. Význam této prestižní zakázky byl takový, že se v této souvislosti hovoří o celé umělecké „generaci Národního divadla.“ Mezi nejpozoruhodnější díla zde patří například lunetové obrazy Mikoláše Alše ve foyer divadla, výmalba hlediště od Františka Ženíška a zejména unikátní opona, alegoricky znázorňující výstavbu divadla, jejímž autorem je Vojtěch Hynais.
