Palackého náměstí

Palackého náměstí patří k nejzvláštnějším městským prostorům v centru metropole. Na první dojem se jedná spíše o křižovatku, kde se setkávají dvě významné městské osy. Pokud však budeme věnovat pozornost samotnému prostoru, zjistíme, že náměstíčko je pozoruhodným způsobem ovládáno obrovskou secesní plastikou Stanislava Suchardy, která je věnována Františku Palackému jako jedné z klíčových politických postav českého národního obrození 19. století. Na jižní straně náměstí končí terasou, z níž se otevírá pohled na přilehlý park. Na něj navazuje symetrická klasicizující struktura ministerských budov od architekta Bohumila Hypšmana.

Poklidná atmosféra celého souboru vůbec nenasvědčuje tomu, že právě zde se odehrál jeden z nejbouřlivějších střetů o charakter historické Prahy v jejích moderních dějinách. Tam, kde se dnes nachází park a bloky činžovních domů, se až do počátku 20. století rozkládalo Podskalí – svérázná čtvrť plavců a vorařů, kteří si zde od 16. století stavěli své výstavné plavecké domy. Při stavbě nábřeží byla celá čtvrť odsouzena k zániku. Na jejím místě byly plánovány vysoké činžovní domy, jež by bývaly zcela zakryly pohled na panorama Emauzského kláštera, který dnes celému prostoru dominuje. Tomuto spekulativnímu záměru zabránilo hnutí kulturní veřejnosti v čele s Klubem Za starou Prahu. Klub také předložil později realizovaný alternativní návrh na zástavbu zachovávající pohled na gotický klášter.

Dnešní vzhled panoramatu náměstí a kláštera ovlivnila ještě jedna tragická událost: V únoru 1945 se jedno z letadel mířících na Drážďany omylem ocitlo nad Prahou, kde vybombardovalo pás od Nového Města až po Vinohrady. Jedním ze zasažených areálů byl i gotický Emauzský klášter, jehož dochované gotické interiéry s malbami byly zásadně poškozeny. Zničeno bylo také průčelí, které následně v 60. letech získalo svou novou, ryze moderní podobu. Funkcionalistický architekt František Maria Černý dokázal gotickou stavbu vypointovat betonovými plachtami, jež kongeniálně doplnily celý areál a staly se definitivním symbolem smíření mezi historickou architekturou a moderní dobou.